Můj dům, můj hrad

Jsem doma. V bytě či v rodinném domku, který je obehnán obvodovou zdí. Je jedno, kolik metrů čtverečních můj domov má. Jestli je můj dům přízemní nebo patrový, jestli je podsklepený nebo ne je v tuto chvíli úplně jedno.

Když přijdu domů a zabouchnu za sebou dveře, jsem v prostoru, který je můj, kde mám své věci uspořádané podle své potřeby, kde si žiji a chovám se podle svých zvyků. Samozřejmě se i doma musím chovat tak, abych tím neobtěžoval jiné, například své sousedy. Nicméně doma jsem svým pánem a nikdo mne nemůže do čehokoliv nutit.

Můj soused má větší dům, je bohatší, jeho rodina je početnější než moje. S tímto sousedem vycházím docela dobře i když jsme dříve občas měli nějaké spory. Tento soused se ve své vstřícnosti nejprve rozhodl, že se o své bohatství podělí s jinými lidmi, pozve je k sobě domů a to nikoliv jen na chvilkovou návštěvu, ale přímo k tomu, aby s jeho rodinou sdíleli svůj dům nastálo. Když někteří další sousedé v našem bloku začnou mít problémy, protože se nově příchozí přes jejich pozemky víceméně nekontrolovaně valí k domu našeho bohatšího souseda, začnou to co je jejich bránit. Natáhnou ostnatý drát, pořídí alarmy, pořídí psa na hlídání apod. Bohatší soused, který tuto vlnu vyvolal začne ostatní kritizovat z nelidského přístupu a vyřkne, že každý nově příchozí je v jeho velkém domě vítán, že je tam místa dost pro všechny. Po pár dnech ale zjistí, že to přehnal a proud nově příchozích je takový, že to ani on nezvládne a tak začne pomalu přitahovat šrouby a kopat kolem sebe. Branku k jeho domu, dosud otevřenou dokořán zabouchne a zamkne na několik západů. Svolá schůzi majitelů všech nemovitostí v bloku a v rámci údajné solidarity je požádá, aby část břímě převzali na svá bedra. I já bych prý měl v rámci "solidarity" u sebe doma ubytovat nejprve třeba jednoho nově příchozího, na další schůzi se ten počet pro mně zvýší na tři. A když prý nebudu "solidární", tak mi začne dělat problémy. Mám ustoupit? Když ustoupím teď, budu ustupovat stále. A kdo mi zaručí, že se ten počet těch, kterých budu nucen v rámci "solidarity" s bohatším sousedem ubytovat u sebe nezvětší? Nikdo. Co na tom, že domov budu muset sdílet s lidmi, kteří mají jiné představy o životě? Vždyť to je přeci kulturní obohacení, ne? Je lepší říct ne. Je lepší říct, že já rozhodnu jestli někoho k sobě domů pustím. Za mě toto rozhodnutí nebudou dělat jiní a nemůže mne k tomu výhrůžkami nutit ani můj soused, který prostě udělal blbost. Já jsem doma svým pánem a já si doma stanovím pravidla.

Pokud vám, milý čtenáři mého příspěvku, můj příměr něco připomíná, pak máte pravdu.